Moje poprvé

Přesto, že tuhle práci dělám dlouhých 14 let, občas mě stále ještě něco překvapí.
Potěší a dojme.

Představte si příběh:
Po delším hledání najdete chatu, která sice není až tak podle představ, ale vy to vidíte.
Vidíte její obrovský potenciál, který má. Vidíte, jak to bude vypadat, a víte, že to dokážete udělat tak, aby to podle Vašich představ bylo.
Umíte si uvědomit, že nekupujete jen ,,hromádku prken, poskládaných tak, aby vám nepršelo na hlavu“, ale že kupujete to MÍSTO!!!

Tak ji s manželkou koupíte.
Makáte tam každou volnou chvilku, cpete do ní všechny volné peníze, zušlechťujete okolí, jezdíte tam na víkendy i dovolené, porodíte druhé dítě.
Děti tam tráví nejen prázdniny, běhají po lese, koupou se v řece, ráchají se v nedalekém potoce, jezdí na koni, ve vsi dokonce vidí slepice a zjistí, že vajíčka se nevyrábí, ale že tahle slepice je musí …ehm… nejdřív vytlačit, aby je pak máma mohla udělat k večeři.

A s očima navrch hlavy koukají na krávy:
,,A ploč není filajová??? “

Děti se tu učí nejen od mámy s tátou, ale i od přírody.
Tenhle kousek země Vám přiroste k srdci víc, než jste si kdy uměli představit. Prostě to tu milujete, jako kdybyste tu byli odjakživa.
Takhle to běží několik let, chata je dááávno hotová a přesně taková, jakou jste si vysnili.
Jste tu šťastní a spokojení…

A pak se to stane.

Jednoho dne Vám v práci přistane nabídka, která se prostě neodmítá: ,,Pojedete příští rok s celou rodinou na několik let do atraktivní ciziny za atraktivní peníze“.
Tumáš čerte kropáč…

Když pomine první překvapení, dáte hlavy dohromady nebo do dlaní, zkalkulujete všechna pro a proti, a dospějete po dlouhém rozmýšlení a váhání k tomu, že svou vymodlenou vymazlenou nemovitost prodáte.

Obě rodiny a další příbuzní, kteří by se o to mohli či chtěli několik let starat, jsou na druhém konci republiky a kamarády s tím zatěžovat nechcete, protože mají svých starostí dost.

Pronajímat cizím už vůbec ne, protože si prostě ani nechcete představit, jak by to taky mohlo dopadnout…
A velmi dobře si uvědomujete, že když je nemovitost prázdná pět a více let, že prostě chátrá.
Stát se může cokoliv.
Nevíme, co bude zítra, natož za několik let.

Prvních pár měsíců se snažíte prodávat sami. Spoustu času, spoustu nervů, když k Vám na vejlety jezdí realitní turisté, kteří si chtějí plkat o ničem, zvizitýrují celou chatu bez zjevného úmyslu ji koupit, někteří to dokonce bezostyšně řeknou, že neměli kam jet na víkend, vypijou a snědí, co máte, protože je vám to trapný, aby tu jen tak seděli na sucho, a když už se jim samotným to zdá úúúplně blbý, tak se odporoučejí a ani nepoděkují.

Takhle to probíhá pár týdnů víkend za víkendem.
Začínáte být bezradní a trápíte se vkrádající se myšlenkou, jestli se to vůbec prodá.
Přes zimu tomu necháte volný průběh a pak vám na jaře ,,přeběhne přes cestu realitní makléřka“, se kterou se domluvíte, dáte jí klíče a je to.

Prodej nastaví ona a vy už máte trochu klidnější spaní.
Po pár týdnech a dalších sedmadvaceti klientech,
se kterými už jezdila makléřka – ale kafe ani buchty už nebyly – začínáte ztrácet nervy…

,,Nebojte se, každá cihla svého kupce dříve nebo později najde“. Makléřka vás uklidňuje a vy tomu chcete věřit.

A pak jednoho dne vystoupí z auta chlap, sympaťák od podívání, rozhlídne se, zajiskří mu oči, naprázdno polkne a na první dobrou nahlásí:

„To je vona, žejo? Tak přesně tohle hledám víc než rok!!!“

BINGO!!! A JE TO…

A já v ten moment věděla, proč se mi tak dlouho nedařilo prodat. Chata celé dlouhé měsíce čekala zrovna na tohoto člověka. Někdy to tak prostě je.

Detaily vynechám. Proběhlo to velmi rychle.

Kupující mě se slzou v oku prosil, jestli by to šlo udělat, aby do chaty mohl jezdit ještě před zapsáním do katastru, tedy hned po vkladu, aby si ještě užili zbytek léta. Že už se prostě nemůže dočkat a je doslova ,,nadrženej“, až tu bude moci být.

„Když hned zaplatíte, a paní advokátka uvidí na peníze, tak se zeptám“.
A zeptala jsem se.
Šlo to…

Chata je v takovém stavu, že stačilo vzít si s sebou kartáček na zuby a spodní prádlo na zítra (doslova), a noví majitelé tam zůstali hned první den, kdy dostali klíče, na noc…
Obě strany se potkaly až při předávání nemovitosti.

A mě prvně napadlo, že když jedni s bolestí v srdci prodat musí a druzí s láskou koupí, že je to to nejvíc. A že by se hodilo něco extra.

Třeba udělat při té příležitosti přivítání/rozloučení malinký mejdan :o)

Pro ty původní i pro ty nové majitele.